Nemohu tvrdit, že nemám ke svým objektům a otiskům co říci a že je nemůžu ani neumím slovně objasňovat, považuji pouze svůj výklad za zbytečný (a můj pokus o něj by byl pravděpodobně stejně nepřesný a matoucí, protože příliš subjektivní jako výklad kohokoliv jiného).
Vyhýbám se vlastním slovním interpretacím a výkladům, protože myslím, že výpověď byla beze zbytku učniněna okamžikem dokončení díla, vzniklého v dlouhém, nesmírně komplikovaném procesu identifikace, obnažování a odkrývání, a že dílo samo o sobě jako výpověď, sdělení nebo poselství je neidentifikovatelnou formulí identifikovaného. Vlastní sdělení skrz tuto formuli bylo vysloveno v jiné komunikační soustavě a chtěl-li bych podat dodatečný výklad (vyloučíme-li neexistující paralelní výklad), bylo by nutno opět podstoupit dlouhý úmorný proces koncentrace a identifikace tentokrát již dokončeného díla, tedy neidentifikovatelné formule identifikovaného (nastal by tedy poněkud odlišný proces, totiž identifikace neidentifikované formule identifikovaného).
Dílo se po dokončení stává součástí světa, objektivní skutečností se svým vlastním uzavřeným životem (existencí), uskutečňujícím se ve vlastních jedinečných časoprostorových údajích, je již nezávislým na svém tvůrci (jako i on přestává být závislým na něm), kterému se stává stále cizejším, neznámějším a nepoznatelnějším (beru tím v úvahu ovšem i protikladný význam těchto slov).
Pouze moment dokončení díla je okamžikem neopakovatelného absolutního ztotožnění totálním dotykem trvajícím nepostižitelně krátký časový moment, právě tak krátký, jako je krátký moment vzniku nebo zániku, zrození nebo smrti, všechno k tomu spěje, dá se předpokládat, že nastane, ale on se uskuteční v miliontině vteřiny, v okamžiku překrytí, v průsečíku zásadní přeměny kvality jak věci samé (to jest stává se ze živé, proměnlivé a přijímající věci věcí mrtvou, neměnnou, ale vyzařující, tak jako člověk v okamžiku zániku dospívá nejvyššího poznání, které však se stává zároveň nesdělitelným - jeho fyzická existence končí, ale on zůstává dál jako nesdělitelné poselství),
tak ve vztahu díla a tvůrce
(ze vztahu direktivního, až v okamžiku dokončení totožného stává se vztah naprosto indirektivní, vzájemně nezávislý), tak i v odobnosti tvůrce
(vzhledem k neustálým psychickým, biologickým i fyzickým změnám mimo již dokončené dílo).
Ani vnímatel - tvůrce nemůže tedy podat nikdy stejný výklad díla.
Dílo samo o sobě je ve své podstatě neměnné, i když prodělává své relativní změny jako každá existující součást světa, ale jeho výklad musí být vždy znovu a znovu novým činem.
Bylo-li by možné dílo jednou provždy vyložit, ztrácela by jeho existence svůj smysl a oprávnění. Proto by pokusem o výklad podstoupil vnímatel - tvůrce opět neopakovatelný proces, jehož výsledkem mohla by být zase jenom neidentifikovatelná formule identifikovaného, která ovšem v okamžiku, kdy by byla vyslovena, pozbývá jakékoliv sdělnosti pro ostatní svět.
Kdybych mohl svůj pocit sdělit slovy, nepociťoval bych naprosto žádnou potřebu podstupovat tento složitý proces vytváření svých věcí.