Když jsem v zahraničí vyprávěla o tom, že se u nás zakázalo kouření v hospodách, nechtěli mi to věřit. Bylo to pro ně naprosto nepochopitelné. V téže zemi, kde jsem dlela na delší návštěvě také nevěřili, že u nás skoro nejsou veřejné kuřárny vodních dýmek. Já jsem tvrdila, že budou, ale bude v nich kouření zakázáno. Není vůbec důležité který stát to byl, kde jsme se mohli potkat s veřejnou kuřárnou skoro na každém rohu. Vodnici jste viděli před domem, u nádraží, v parku, prostě všude, kam by člověk mohl na chvíli spočinout před hodně sálajícím sluncem.

Tam jste si mohli vybrat místnost, kde hned přiběhl majitel a během krátké chvilky už jste měli vodnici zapálenou, což tady dělá někdo, komu majitel tuto složitou práci svěří. Ono to není jako zapálit si cigáro někde na rohu, párkrát potáhnout a zahodit ho. Tady se uhlíky poctivě nažhavují, aby byl požitek naprosto dokonalý. A vy si prostě jen tak sedíte, potahujete ze šlauchu a pozorujete ten shon, který je tu snad ještě větší než v Evropě. Záleží ovšem na tom, kde jste se posadili. Pokud u rušné křižovatky, tak vidíte to, co shora popsáno. Pokud si však vyberete kuřárnu někde, kde je není takový ruch, můžete si zase vychutnávat ten klid.

Ještě ani nesedíte a již zde do vás majitel cosi hustí a strká sem vodnici. Ne jednu, ale dvě nebo tři. Většinou je mívá na takovém vozíčku. Něco brebentí, asi to, jak připravit vodní dýmku ke kouření, ale přitom už běží nažhavit uhlíky, respektive je pouze přinese, protože už je většinou mívá připraveny. Následuje totéž, co předtím. Jen je tady naprostý klid. Můžete si sednout dovnitř, kde je přeci jen trošku chladněji, ale venku máte přehled. Pokud jste si vybrali dobře, vidíte až na moře. Občas projde nějaký domorodec, ženoucí před sebou kozu, nebo proběhnou děti, které jsou tady stejné jako všude jinde na světě. Tady kouřit vodnici je požitek.